Historie obce

Historii obce zpracovala paní PhDr. Miroslava Melkesová. Děkujeme.
Další informace o obci Slavičky je možno získat ZDE. 

Prvotní písemné zmínky o existenci Okrašovic a Pozďátek spadají až na samý počátek 12. století, kdy bylo roku 1101 z podnětu moravských údělných knížat Oldřicha Brněnského a jeho bratra Litolta Znojemského založeno na křižovatce obchodních cest v nedalekém Třebečském lese benediktinské opatství Panny Marie. Jelikož samotná výstavba konventu velmi zdárně postupovala, mohl být již 10. července 1104 klášterní kostelík sv. Benedikta slavnostně vysvěcen. Při této významné příležitosti byl oběma bratry vydán důležitý listinný dokument, tzv. chirograf, podle něhož darovali ze svých údělů - brněnského a znojemského, třebíčským benediktinům řadu lokalit. 1 Svědectví o tehdejších událostech se zachovalo díky neznámému třebíčskému mnichovi, který mezi lety 1156-1162 vsunul k opisu Kosmovy Kroniky české 2 pro klášterní knihovnu rovněž i zprávu o privilegiích vznikajícího církevního komplexu. Za Kosmovým vyprávěním o roku 1115 vylíčil místní písař nejen tehdejší události týkající se Moravy, nýbrž detailně vypočetl veškeré hmotné statky náležející ve 12. století k třebíčskému benediktinskému klášteru. Kromě citací o původním jmění přímo z právních norem vydaných knížaty, uvedl navíc i jiné mladší fundace, jež klášter získal během následujících padesáti let od svého vzniku. Díky zmíněné vsuvce je dnes možné dokázat nejen existenci řady vesnic v okolí tohoto významného středověkého centra, ale odvodit i jejich stáří.

Přestože zmíněné osady náležely dlouhá staletí k majetku kláštera, nebyly jím obvykle přímo spravovány, nýbrž zcela v souladu s dobovými tendencemi propůjčovány světským majitelům - tzv. nápravníkům, kteří dostávali půdu s povinností ochraňovat majetek vrchnosti. Většina z nich byli vladykové nebo svobodníci, tedy lidé, kteří drželi svou půdu svobodně a neplatili z ní žádné dávky. Vedle nich ovšem existovala i velmi početná skupina tzv. manů, kteří za možnost držet léno, tedy pozemky i se zde usazenými lidmi, měli vůči třebíčskému benediktinskému opatství řadu povinností, především finančních a vojenských. 3 Manové jsou doloženi ve Slavíčkách, v Okrašovicích i v Pozďátkách. Na tvrzi v Okrašovicích byli roku 1350 uváděni bratři Přebor a Bohunek z Okrašovic, roku 1361 Adam z Okrašovic a o několik let později také jeho sestry Gertruda a Anna a bratři Beneš a Matěj. Po různých majetkových přesunech získal od Janka ze Lhoty (snad syn po Benešovi) roku 1373 podstatnou část zdejšího území Přibek z Plešic, jenž začal užívat přídomek z Okrašovic. Ve stejný rok prodal své dva lány i Adam z Okrašovic, a to Ratiborovi a Václavovi z Myslibořic. Menší podíl majetku ovšem náležel také Ofce, vdově po Matěji z Okrašovic, která jej v průběhu roku 1407 předala své dceři Kláře z Okrašovic. Díky koupi dvou zbylých lánů od Zikmunda a Artleba z Myslibořic získal nicméně již v roce 1386 Přibek z Plešic a jeho žena Střeka absolutní převahu a dalším majitelem zdejší tvrze a vesnice je proto v první polovině 15. století připomínána především Přibekova dcera Eliška a její první manžel Pešík Bukovec. Neméně důležitými postavami v místních dějinách byli rovněž jejich syn Ondřej Bukovec z Okrašovic, Eliščin druhý manžel Jan, řečený "Provázek", a synové Mikuláš Provázek a Ctibor z Okrašovic. Od roku 1403 se ovšem krátce vyskytuje v písemných záznamech i jakýsi dobrodruh Jan Kosa z Okrašovic, přívrženec markraběte Jošta. Ondřejem z Bukovice a jeho nevlastními bratry Mikulášem a Ctiborem z Okrašovic 4 pravděpodobně rod po meči vymřel, neboť roku 1464 jsou zmiňovány již pouze jejich sestřenice, obě jménem Barbora. Jedna byla provdaná za Jana Mrakeše z Noskova, jemuž patřil v té době Budišov, a druhá za Hynka z Popůvek, který roku 1492 prodal Okrašovice Markvartovi z Královic a ten roku 1505 Matyášovi z Vyškovce. Po celé půlstoletí není o Okrašovicích žádný záznam, až teprve r. 1567, kdy Anna a Lída, sestry z Nihova, vložily tvrz a ves Kryštofovi Kunovi z Kunštátu, a tento Ctiborovi Pohnánovi z Pohnany. Ještě téhož roku prodal zdejší majetek výše zmíněný Ctibor Smilovi Osovskému z Doubravice, který nabyté jmění ovšem záhy dal Ctiborovi nazpět. Po jeho smrti roku 1567 prodali poručníci jeho dětí tvrz a vesnice Okrašovice a Pozďátky Janovi Hajdovi z Poříčí. Obě osady ale již o 65 let později zpeněžil manžel Hajdovy vnučky Barbory, zámecký hejtman Vilém Kynast z Kynastu, který je prodal před svým odchodem do emigrace roku 1632 Adamovi z Valdštejna, novému majiteli třebíčského zámku po Karlu starším ze Žerotína. Záhy po připojení Okrašovic k třebíčskému panství došlo nejen ke změně ve využití místní tvrze, ale rovněž k nemalým architektonickým proměnám samotných staveb. Zbytky zdiva původních objektů jsou proto dnes patrné již pouze v základech hospodářských a obytných budov někdejšího velkostatku. Díky zásadním terénním úpravám uvnitř vesnice se nezachoval bohužel ani původní systém ochranných valů, jejichž existenci je u staveb tohoto charakteru nutno předpokládat. 

Pokud jde o Slavíčky, obec byla dlouhou dobu součástí třebíčského panství. Teprve roku 1571 je Smil Osovský z Doubravice, pán na Třebíči, 5 zastavil za 750 grošů českých panu Šimonovi Vídeňskému z Českého Ostrova a Ludmile Bořitové z Budče. Jeho druhá žena Eliška Vohanská z Vohančic se po manželově smrti provdala za Mikuláše Tunkla z Brníčka, který se stal roku 1598 rovněž spoluvlastníkem Slavíček. Jako majitel byl připomínán ještě roku 1612. Přestože nelze přesně určit, kdy byly Slavíčky opětovně připojeny k třebíčskému panství, je nesporné, že se tak stalo během prvních let třicetileté války (1618-1648), pravděpodobně již kolem roku 1629.

  Od třicátých let 17. století byl více než dvě stě let vývoj obcí Okrašovice, Slavíčky a Pozďátka utvářen převážně záměry svých majitelů z rodu Valdštejnů. Díky pravidelným záznamům vrchnostenské kanceláře i celozemským katastrům existuje pro toto období bohaté svědectví nejen v podobě evidence zdejších poddanských usedlostí, ale i seznamů robotních povinností, naturálních dávek a peněžních platů, jež podávají detailní obraz o tehdejším způsobu života. Například podle moravských lánových rejstříků z roku 1678 hospodařilo ve Slavíčkách 5 půlláníků po 54 měrách, 6 2 čtvrtláníci po 30 měrách a 4 chalupníci; v Okrašovicích 3 půlláníci po 35 měrách a 3 chalupníci; v Pozďátkách pak 10 půlláníků, každý po 44 měrách, a 3 chalupníci. O vlastním vrchnostenském hospodaření jsme ovšem informováni nedostatečně. Jisté však nicméně je, že v roce 1671 valdštejnský velkostatek tvořily spolu s řadou dalších lokalit také panské dvory ve Slavíčkách a Okrašovicích.

V průběhu 18. století k výraznější změně systému uvnitř dominia nedošlo. Vrchnostenské záznamy z tohoto období ukazují na skutečnost, že třebíčské panství náleželo svým zemědělským zázemím stále ještě k těm oblastem českých zemí, kde převaha tradičních hospodářských struktur a vztahů nebyla dosud narušena novými jevy. Jak je patrné z mapy panství z 20. let 18. století, ani jeho rozsah se v tomto období nikterak neměnil. Celý komplex se skládal i nadále ze dvou městeček, 32 vesnic a města Třebíč, které tradičním způsobem plnilo funkci ekonomického, správního, společenského a kulturního střediska. Roku 1755 bylo v Pozďátkách 9 celoláníků a 3 chalupníci, v Okrašovicích pak 3 půlláníci a 4 chalupníci a navíc ještě kolem roku 1765 jeden tkalcovský mistr. Vrchnostenské režijní hospodaření se odbývalo v devíti samostatných dvorech, mezi něž patřil i dvůr ve Slavíčkách a Okrašovicích. Prvně zmiňovaný se navíc svou rozlohou 420 brněnských měřic orné půdy a 10 měřic pastvin řadil k největším.

  Podle mladších záznamů z 19. století žilo roku 1840 v Pozďátkách 9 celoláníků, 2 chalupníci a 12 domkářů, roku 1870 celkem 109, 1890 145 a 1900 v 27 domech 145 obyvatel. Ve Slavíčkách bylo kolem roku 1840 evidováno v 19 domech 147 obyvatel, z nichž 5 bylo celoláníků, 1 půlláník, 6 chalupníků a 5 domkářů. Roku 1850 pak 164 a 1870 154 obyvatel. O dvacet let později jich tu bylo zapsáno již 170 a v roce 1900 v 28 domech 189. V Okrašovicích hospodařili kolem roku 1840 2 celoláníci, 1 půlláník, 4 chalupníci a 4 domkáři, v roce 1870 zde žilo 109, 1890 113, 1900 108 obyvatel.

  Až do dvacátých let 20. století nebyla ve vývoji valdštejnského velkostatku zaznamenána výraznější změna. Teprve za první pozemkové reformy 7 byly některé polnosti třebíčského panství zčásti rozděleny drobným rolníkům a zčásti zřízeny zbytkové statky. To se týkalo i dvorů v Okrašovicích a Slavíčkách. Ve stejnou dobu získal rovněž i lihovar velkostatku ve Slavíčkách nového majitele, jímž se roku 1925 stalo lihovarnické družstvo.

  Na počátku 20. století se do místních dějin významně zapsal také správce třebíčského valdštejnského velkostatku Arnošt Hanish (1834-1924). Je považován za zakladatel prvního přírodovědného muzea v Třebíči, neboť nashromáždil velké sbírky přírodnin, hlavně minerálů a hornin, a zpřístupnil je veřejnosti. Čerpala z nich v dalších letech i řada vynikajících přírodovědců.

Co se církevní správy zdejších lokalit týče, všechny tři vesnice náležely od svého počátku k farnímu kostelu svatého Jiljí ve Střížově, který byl pravděpodobně vystavěn již z podnětu třebíčských benediktinů. Nicméně úřad nebyl po celou dobu existence místního kostela vždy plně funkční. Jelikož podobně jako mnohé jiné farnosti v Čechách a na Moravě zde během třicetileté války správa zanikla, příslušely okolní vesnice několik desítek let pod církevní úřad v Třebíči, později ve Vladislavi a teprve roku 1785 zde byla zřízena lokalie, z níž pak roku 1859 opětovně farnost. Ani samotný kostel si ovšem neudržel do dnešních dnů svoji původní podobu. V důsledku ničivého požáru následkem zásahu bleskem roku 1864 jej bylo nutné od základů zcela přestavět. Z církevních staveb stojí za pozornost rovněž kaple sv. Jiljí v Okrašovicích, jejíž stavebně historické údaje se ale zatím bohužel nepodařilo zjistit.

Přírodní zajímavostí, která upoutávala pozornost místních lidí i návštěvníků patrně již před rokem 1700, jsou sírkové prameny v Okrašovicích a Dobré Vodě, lázeňské osadě při Mareckém potoce pod Pozďátkami. O léčebných účincích této vody byl vydán z pera J. K. M. Sagara spis Kurzer Bericht von dem Pozdiateker Gesundbrunnen unweit der Stadt Trebitsch in Mähren již roku 1765.

Posledním a patrně historicky nejcennějším objektem 8 na území všech tří obcí je Smírčí kámen umístěný v současné době před obecním úřadem ve Slavíčkách. Pochází z první poloviny 16. století a není přesně známo odkud byl do školní zahrady, kde se nacházel ještě přibližně před dvaceti lety před jejím zrušením, přinesen. Jedná se o 85 cm vysokou, 52 cm širokou a 14 cm tlustou kamennou desku s reliéfem řeckého kříže zahloubeného v kruhu a již špatně čitelným nápisem "LETHA BVOZIHO 1534 WZAT PO SWATEM WACLAWIE SABIT GETZ TUTU JANSA. A". Tak jako stovky dalších smírčích křížů a kamenů na území Čech a Moravy i tento měl na věky připomínat incident, jenž se na daném místě v daný rok odehrál. Kamenný objekt býval zpravidla zhotoven na základě smírčí smlouvy uzavřené mezi pozůstalými a provinilcem na náklady viníka jako součást pokání za spáchaný trestný čin.

1 "Kníže Litolt pak věnoval témuž klášteru ze svých důchodů tyto vsi: Mičapi, Kracovici, Přelšcici, Cretes, Staříče, Raškovici, Pozďatici, Okraševici, Čemíře, Pohvizdi, Hrajkovici, Řipovici, Kohéř, Kožuchovici…." Z. Fiala - M. Bláhová (edd.), Kosmova Kronika česká, Praha 1972. 2 Kosmas začíná svůj výklad o potopě světa a končí rokem 1125, kdy zemřel. 3 Jelikož se rozsáhlý majetek opatství se stal významným zdrojem financí a díky tomu i příčinou útoku feudálů na klášterní zboží, byla na jeho správu i ochranu vytvořena rozsáhlá manskou soustava, která byla po olomouckém biskupství největší u nás. 4 V záznamech třebíčského opata Matěje, zejména na listině třebíčských manů, jsou uváděni takto: Ondřej a Mikuláš jako zemani, Ctibor jen jako panoš. 5 Osovští z Doubravice získali třebíčské panství kolem roku 1556, kdy Burian Osovský z Doubravice koupil od Vratislava z Pernštejna část velkostatku benediktinského kláštera v Třebíči, jenž koncem 15. století zanikl a veškeré jeho zboží přešlo z podnětu krále do vlastnictví rodiny Pernštejnů. Po Burianově smrti spravovala panství jeho manželka paní Eliška Bítovská z Lichtenburka, po jejíž smrti mělo panství připadnout synovi Janovi. Ten ale záhy zemřel a rodinného majetku se ujal druhorozený Smil. K panství Třebíčskému tehdy náležely zpustlé budovy klášterní, Podklášteří s jedním dvorem, město Třebíč s předměstími, farou, mlýnem, valchou a mýtem, dále město Kamenice, Vladislav a vesnice Benetice, Budíkovice, Čechtín, Číhalín, Číchov, Číměř, Hostákov, Chlum, Kamenička, Kouty, Kožichovice, Červená Lhota, Okřešice, Pocoucov, Radošov, Řípov, Slavíčky, Horní Smrčné, Sokolí, Střítež, Střížov, Svatoslav, Trnava, Týn, Valdíkov, Nová Ves, Věstoňovice, Dolní Vilémovice, Horní Vilémovice, Račerovice a Vržáňov. Pouze krátce byly součástí tohoto celku také Okrašovice a Pozďátky. 6 Od poloviny 17. století začala na Moravě převládat "staromoravská sháněná měřice brněnská", zejména díky tomu, že se na ni počítalo v lánových rejstřících (nejstarším zachovaném moravském katastru), jež byly výsledkem tzv. druhé lánové vizitace z let 1669 - 1679. Základní jednotkou byl berní lán, který odpovídal v první bonitní třídě 100 měřicím (asi 21,5 ha), ve druhé 125 měřicím (26,7 ha) a ve třetí 150 měřicím (37,5 ha). 7 Vymezoval ji rámcový (záborový) zákon z 16. 4. 1919 (stanovil zábor pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha půdy vůbec). 11. 6. 1919 byl k provádění pozemkové reformy utvořen Státní pozemkový úřad. O rozdělení zabraného majetku velkostatkářů bylo rozhodnuto přídělovým zákonem z 30. 1. 1920. Tzv. náhradový zákon z 8. 4. 1920 určoval výši náhrad za zabranou půdu. Nejintenzivněji byla pozemková reforma prováděna 1923 - 26, prakticky však nebyla ukončena ještě v roce 1938. Do záboru propadlo asi 4 mil. ha půdy. Výsledkem bylo především posílení střední rolnické vrstvy a převod lesních komplexů do majetku státu. 8 Smírčí kámen je od 2. 10. 1968 kulturní památkou.

Prameny: Die Landtafel des Markgrafthums Mähren, cuda Brunensis, Brno 1856. Desky zemské moravské, Brněnský kraj 1480-1566, Praha 1953 , s. 49, č. 146. Desky zemské moravské, Brněnský kraj 1567-1642, Praha 1957, s. 13, č. 26; s. 15, č. 32-33; s. 23, č. 54, s. 99, č. 124. Literatura: Dvorský, F., Třebíčský okres, Brno 1906, s. 302-306, 336-337, 388-389. Fiala, Z. - Bláhová, M. (edd.), Kosmova Kronika česká, Praha 1972. Fišer, R. - Kučerňáková, E. - Uhlíř, J., Benediktinský klášter v Třebíči, Třebíč 2001. Fišer, R., K počátkům třebíčského kláštera (Poznámka k tzv. falzu zakládací listiny), in: L. Jan - P. Obšusta (edd.), Ve stopách sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24.-25. května 2001 v Třebíči, Brno 2002, s. 85-95. Hosák, L., Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Ostrava 1967, s. 118-121. Hosák, L., Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 1938, s. 955-956. Hosák, L. - Zemek, M., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I, Jižní Morava, Praha 1981, s. 180. Kolektiv autorů, Kamenné kříže Čech a Moravy, Praha 1997, s. 345. Kubeš, A., Zřízení selské, kteréž vesnicím ku panství Třebickému patřícím vydal r. 1573 Smil Osovský z Doubravice, Časopis Matice moravské 8, 1876, s. 2-25. Křivý, K., Hejtmanství třebíčské, Třebíč 1921, s. 42, 44, 46. Nekuda, V. - Unger, J., Hrádky a tvrze na Moravě, Brno 1981, s. 224-225. Obšusta, P., Třebíčské benediktinské opatství a jeho odraz v archeologických pramenech, in: L. Jan - P. Obšusta (edd.), Ve stopách sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24.-25. května 2001 v Třebíči, Brno 2002, s. 219-229. Zejda, R., Třebíčsko: turisticko-vlastivědný průvodce obcemi a jejich okolí, Tišnov 2001. 

Webové stránky:

http://smircikrize.euweb.cz/Ceska_Republika/Trebic/Slavicky.html 

http://monumnet.npu.cz/pamfond/hledani.php